Vyhledat

Arogance jako odraz strachu z otevřenosti

Aktualizováno: 19. 12. 2020

„Kde se vlastně vzaly ty podivné vlastnosti jako nadutost, arogance či osobní důležitost.“ říkám si. „A to i u lidí, kteří jsou hodní, laskaví a štědří k druhým?“ podivuji se ve svých myšlenkách.


Až jednoho večera mi přichází odpověď. Lidé, kteří se chovají arogantně něco skrývají. Chtějí si tak moc uchránit své teritorium, že v sobě zasévají semínko strachu. A přitom, co opravdu dokážeme skrýt? A k čemu? Nasnadě je tedy otázka, zda se nesnažíme skrýt více něco před námi samotnými než před okolím?


Strach a jeho osobní strážce


Když dostaneme strach, objeví se ego, které chce tento strach uchránit, zakrýt a tak si pozve známé i neznáme emoce a vytvoří jakousi ochranou masku, roli, kterou přebíráme.


Čtete také: Návyk jménem „To jsem já“

Arogance a osobní důležitost či nadutost skrývají v sobě strach z otevřenosti, z upřímnosti. Strach ukázat sebe takový jaký jsem. Nejjednodušší pro naše ego je se povýšit, být ironický a rádoby nad věcí. A i bytosti, které jsou běžné laskavé, štědré, láskyplné, ve chvíli, kdy mají narušenou komfortní zónu, dokáží otočit o 180°.


Další aspekt arogance


Máme tady ještě jednoho favorita, který aroganci spouští. Je to vnitřní, zakořeněný pocit méněcennosti neboli „Nejsem dost dobrý.“ To si často vypěstujeme v dětství, ale také v dospělosti pod nátlakem společnosti. Co je jiné, to se ve stádu nenosí, a tak se takový člověk dostává na ty správné pozice, do správných firem a z potlačení sebe sama spustí roli nadutce.

A přitom, když se na to podíváte s nadhledem – není, co skrývat a ani se za co stydět. Každý jsme natolik jedineční a zajímaví, že i proto jsme jako buňka v těle prospěšní ba potřební pro Celek. A proto, když se objeví takový člověk v našem okolí není potřeba soudit a odsuzovat, ale raději zaujmout trpělivý, láskyplný postoj plný pochopení. I my si mnohdy nevšimneme svých rolí, které jistojistě hrajeme. A možná je to právě role osobní důležitosti, která nám je zrcadlena? 🙂


Změna je na nás


Vystoupit ze zajetých kolejí někdy není snadné. Zvláště, pokud nás svazuje kulturní či rodinné zázemí. Nejdeme-li však svou cestou a nenaplňujeme svůj dá se říci „plán“, pro který jsme zde, často se se potýkáme s nemocemi, nehodami a jinými formami nerovnováhy. To vše se uzdraví, pokud se probudíme a začneme žít svůj život.

Je to otázka odvahy, lásky k sobě, důvěry, ale také pokory či moudrosti. Ctnosti, které jsou nám zde k dispozici a které je výhodné rozvíjet, nám stále více ulehčují cestu k nám samotným. A prvním krokem může být nasloucháni svému srdci.


Čtete také: Až příliš se zaměstnáváme.

31 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

Připojte se k nám

Odebírejte newsletter

Kategorie